Křeček hledá jaro

Křeček hledá jaro

Jednoho dne se malý křeček probudil ve své nore na okraji lesa. Zívl, natažené, otřel si oči tlapou a vyšel z norky, podívejte se na jaro.
– Studený – zamumlal ospalý křeček.
Rozhlédl se, ale jaro nebylo nikde.

Na vrbových větvích seděly malé chlupaté vrbové kočky.
– Co děláš tak vysoko?? – zeptal se křeček.
– Rosteme, rosteme – křičela vrbová koťata.
– A neviděl jsi jaro? – spytał Chomik.
Ale vítr právě přišel, vrba šustila větvičkami a křeček neslyšel, co říkají vrbové kočky.

Tak pokračoval. Slunce svítilo, a na obloze tekly malé mraky.
– Svatozářzawołał do nich Chomik. – Neviděl jsi jaro??
A pak jeden mrak zatarasil slunce a na křečka padaly kapky deště.
– Brr…– Křeček se stočil na zem a uviděl ty nejmenší, bílé květy.
– Možná jste viděli jaro? – Zeptal se, ale květiny byly drobné a ještě nemohly mluvit.
Křeček šel dál hledat jaro.
Mezi stromy letěli ptáci nad hlavou. Byli velmi zaneprázdněni, protože shromažďovali větvičky a žetony na stavbu hnízd.
– Možná víš, kde je jaro? – vykřikl Křeček, ale ptáci zpívali, cvrlikali, pískali a neslyšeli ani křečkův hlas.
– Musím pokračovat, zatím tu nikdo nepotkal jaro – zamumlal pro sebe.

Až nakonec křeček přišel na louku, a na dlouhých nohách stál čáp. Křeček zvedl hlavu vysoko a podíval se na čápa. Nestojí ani za to žádat o jaro, je tak chladný, dokud její nos a nohy nejsou červené. A čáp se také podíval na Křečka a zachichotal se:
– Něco jako! – Tato žába je plně oblečená v teplé srsti, a myslel jsem, je jaro – a odletěl.
A křeček dál hledal jaro …

Zvláště doporučujeme barvení křečka.