Vše kvůli myši

Vše kvůli myši

To je Králík. Opravdu. Žádný slon bez kufru, jak se otec někdy směje, ani myš s načechraným ocasem. Ani zajíc. Pouze divoký králík. Už dlouho žije v podzemí. V doupěti. Spolu s mámou, táta a sourozenci.

Všichni odešli jako obvykle, a zůstal jako obvykle. W domu nikt się temu nie dziwił. – Bude větší, Změní se to. Vyroste z toho – řekla moje matka.
Králík se přikrčil v rohu nory a kroutil vousy. Nevěděl proč. Trochu však nuda, a trochu ze zvyku. Czekał. – Dnes by se mělo stát něco mimořádného. Musím být trpělivý. Jednou… dva…tři… – počítal. A znovu:– Jednou… dva… tři… – Ale v noru bylo ticho, šedá a tmavší než včera.
Najednou něco vzkvétalo. A hned potom: pac! Králík do nosu zasáhl obrovský kus mokrého písku… Rychle zavřel oči. Takto to bylo ještě temnější – ale bezpieczniej. Kolik můžete klidně sedět, třást se a nic nevidět? – myslel. Otevřel oči. W najciemniejszym kąciku norki coś się poruszyło. – Kdo je tam? – zeptal se docela hlasitě.
– Myš, omylem jsem se zabořil do tvé nory.
– A zakryl jsi vchod?
– Je mi to moc líto. Nadechnu se nebo trochu méně, a pak tento tunel zvětším a z této strany bude znovu východ.
– Vstup je nutný. Jak se sem dostanou moji rodiče a sourozenci?
– Nový vchod nebo východ bude ještě viditelnější než ten předchozí. Uvidíte sami.
– Nemám chuť nikam jít. Jen mi řekni, proč jsi kopal tunel??
– Neslyšel jsi nic a nic? Na povrchu…teď je bouře. Po ní bude duha. Spěchal jsem, vidět ji včas.
– Co je duha?
Myš vypadala zamyšleně.
– Myslím, že je to pár krásných plamenů. To je duha… Ale, duha! Musíte ji vidět. Duha nehoří, nic nehoří, neohřívá… Jeho barvy se nemění. Nevím, jak hlasitě byste křičeli, nebudou se hýbat. Je stále a nejkrásnější ze všech, co já vím. Újma, že žádný zápach. A že to nemůžete trochu zkusit. Ale bude to takhle, jak to je, mohl jsem to nekonečně sledovat.
– To znamená… že na zemi není tma?
– Ach ne! Přes den svítí slunce, a pokud nesvítí., stejně vidíte všechno dobře. V noci je tma, ale měsíc a hvězdy září… Dávám přednost duze před hvězdami. Hvězdy jsou nehybné, studené kočičí oči. Není příjemné dívat se na něco takového.
– Duha…powiedział w zamyśleniu Królik. – cítím to, že mám dost tmavého a šedého norka, stejně jako barva jeho srsti. Nikdy předtím jsem o tom nikomu neřekl. Chci vidět duhu.
– Idea… Nemusíš se jí bát, utéct od ní. Neškrábe se, nekousne, nehoří.
– Jsem silnější než ty. Chystám se odtrhnout tu hrudku špíny a rozšířit tunel ke vchodu. A pak uvidím duhu.

Nestarám se o srst, o tlapách, Králík vyrazil vpřed a ve spěchu začal pracovat. Kopat, kopat, stejně jako měl sílu. Myš někde zůstala, ale už na ni nemyslel. Jen kopal, vidět duhu co nejdříve.
V cestě stál docela velký kámen. Králík zalapal po dechu, pak ho odstrčil stranou. Kámen se odvalil… není známo kde… A pak jeho oči potemněly. Potom se začaly točit zlaté a červené kruhy.
– Jsi duha? – Zeptal se králík. – Nikdy předtím jsem tě neviděl.
– Ne. Já jsem slunce.
– Jeden? Vidím několik kruhů nebo koulí.
– Jsem opravdu svobodný. Chystáte se zvyknout si na mé světlo, do jasu dne a uvidíte mě jasněji.
– Vlastně. Nikdy jsem tu nebyl a nic podobného jsem neviděl. Je mi příjemně teplo. Dobře vidím barvu své srsti.
– Hledáte duhu? – zeptalo se slunce.
– chtěl jsem… vidět ji, protože jsem měl v doupěti dost šedé a temné. A proč jsi tak vysoko?
Slunce se zasmálo.
– Putuji na toto místo od úsvitu. Někdy rychlejší, někdy pomalejší. Večer se vrátím zpět, Dolů. Pak na mém místě přijde temná noc. Rozjasňuje ji měsíc a hvězdy. A také mraky. Během dne lidi zahřívám, zvířata a květiny. Noc uspává každého a všechno.
– Znám tu noc – Králík si pamatoval. – Často je v naší doupěti. Proto jsem pravděpodobně chtěl spát pořád. Ale … Nikdy předtím jsem mraky neviděl.
– jsem tu! Houpám se nad tebou! – Cloud vykřikl. – Chci, že bych ukázal déšť nebo sníh?
– Hmm… Nevím. Myslím však, ten déšť. Po dešti má být duha?
– Ne vždy. Ale někdy je. Po dešti je to hezčí. Kdyby padl sníh, bylo by zima.
– Takže mám raději déšť – Králík se rozhodl.
V tu chvíli zafouklo a mrak byl pryč… cestou se rozptýlilo do několika malých mraků.
– Co je to? Je to déšť??
– Ne. Říkají mi Vítr. Zahnal jsem mrak, protože to vrhlo stín na květinu. Vidět, kolik má barev. Je zelená a bílá, stále růžová, pak červená, velmi červená.
– Je květina… je to kousek duhy? – Zeptal se králík.
– Ah ne. Duha je na obloze, a květina vyroste ze země, z obilí – semena. A dodávám je, Rozptyluji se, Šířím se.
– Květina je velmi krásná. Mohu to pozorně sledovat?Królik nachylił się i kichnął. – Aaa-psik! Voní to dobře! Je to Flower-Apsik. Můžu ti tak říkat? – zeptal se zdvořile.
– Ó, jestli chceš… Jen mě nelechtej svým knírem a neblokuj znovu slunce. Předtím mi bylo docela zima, když byl na obloze mrak – řekla květina.
Králík seděl na jedné straně a s potěšením sledoval.
– Jsi krásná – opakoval zamyšleně.
– vím to. Zítra budu ještě krásnější.
– Pozítří chřadnete – Šnek se zasmál.
Květina se ohlédla. Hlemýžď ​​byl přímo tam, další dveře.
– Ale každý má čas se na mě podívat. Raději bych byla květina než hlemýžď.
– Ne, Ne…zamruczał obrażony Ślimak. – Nejsem ani ošklivá. Viděli jste někoho jako tato skořápka?? – zeptal se Králík.
– Ne… – odpověděl upřímně.
– Po dešti jsem lesklý, stříbřitý a opravdu krásný.
– Možná víš, bude stále pršet? Rád bych byl jen trochu tak krásný jako každý z vás. Vše záleží na dešti, z duhy po dešti… Takto bych chtěl mít konečně hezčí srst. Růžová nebo zlatá… – snil.
– Nejsi vůbec ošklivá – Šnek mě ujistil.
– Opravdu jste docela poutavý – květina milostivě dodala.
– Všichni tak šedovlasí? – Zeptal se králík pochybovačně.
– Ahoj, Ahoj! slyšíš mě? Vzhlédnout! – vykřiklo slunce.
– nemohu. Záříš tak jasně.
– Pak si to poslechněte. Dávám ti dárek. Trochu mé nejkrásnější barvy. Za úsvitu jsem celý růžový a červený. Vaše oči teď budou takové.
– Opravdu? – Králík se radoval.
– Přijď ke mně. Je tu malá louže. Podívej sezawołał Ślimak. – Jste s takovými očima… velmi zajímavé.
– Ó, tak – květina potvrzena.
– A… uvidím teď všechno lépe? – Zeptal se králík.
– Záleží jen na vás, co chcete vidět – řeklo slunce.
– Děkuju!zawołał Królik. – Nevím, Co teď. Vraťte se do nory nebo pokračujte? Rád bych toho tolik viděl.
– Ach ano, ještě stojí za to vědět: strom a voda, měsíc a hvězdy, dítě a lidé obecně… – Šnek pomalu počítal.
– Je skvělé být schopen chodit. závidím ti – zašeptala Květina.
– Jsem přesvědčena, že někde najdu duhu. Nakonec jsem ji opravdu chtěl vidět – Králík si pamatoval.
– tak pojďme. Teď půjdu s tebou…powiedziało wesoło Słońce. – Pak potkáte další květinu, jiný šnek, pak motýl, pták, ještěrka, mravenec a žába, a dokonce i černá veverka.
– A někde tam, možná už za třetím velkým stromem, za druhým velkým kamenem, nebo možná blíže… bude duha – Králík si povzdechl a docela pěkně zastrčil za slunce, a zároveň nahlas:

I když včera pršelo,
a dnes fouká vítr,
je to každý den, každý den je skvělý!
Když řeknete ostatním ano,
tak si broukáte:
máme skvělý den, máme skvělý den,
ale, jaký překrásný den!
Sto dětí na mě čeká, sto her,
Skočím sto, Budu předávat, Budu hučet:
Mám přátele blízko, mám spoustu přátel,
Nejsem vůbec sám!
Bude tedy hezké poté usnout.

Zvláště doporučujeme barvení myší.